Výlet do New Yorku

Loni jsme se s Miladou vydaly na pár dní za velkou louži. Text jsou vlastně emaily, které jsem psala svým rodičům. Četlo je i pár známých a vyhecovali mě vydat je jako cestovatelskou povídku na blogu. Tak tady je...

DAY 1

Ahoj mami a tati,

posílám pozdrav z nádherného New Yorku. 

Je to město plné kontrastů. Zatím jsme byly jen "kolem hotelu", ale i tak jsme už zažily hodně. 

První zážitek bylo obrovské letiště v Londýně. Od přistávací haly jsme jely pěkný kus cesty autobusem na druhou stranu k jinému terminálu, pak jsme proběhly proskleným barákem nahoru dolu, abychom zjistily, že pokračujeme ještě někam místním letištním vlakem, nebo metrem. A přesně to vyšlo, že jsme došly k našemu gejtu a už nás odbavovali do letadla. Sotva jsem stihla koupit aspoň vodu a toust.

Let byl poklidný. Na programu bylo vlastně jen jídlo a jídlo a jídlo. Mezi tím jsme si schruply. Mila dokonce jednou zaspala zmrzlinu, tak jsme zařídila, aby jí to donesli později. Zajímavé bylo přistání. Ještě 100 km před NY jsme byli ve 12 km výšky. Zdálo se nám, že letíme dost vysoko a rychle na to, že máme za chvilku přistávat. Přemýšlely jsme, jak to ubrzdí. A pak to přišlo. Bylo to jako na horské dráze. Během 7 minut jsme byli ve vyhlídkové výšce 2000 m. Přistání bylo jako do peřin. 

Z letiště jsme jely metrem, které známe z filmů. Ono to tu je vlastně všechno fakt jako ve filmu! Staré metro jako z dob před Listopadem v Praze, nebo spíš ještě ošuntělejší. V jednom vagónu nás zaujala tlustá černoška, bezdomovkyně se svými dvěma kufry a hromadou novin. Jeden rozdíl proti Praze tu ale byl zjevný. Nesmrděla a měla krásné zuby. Další osazenstvo byli evidentně pánové byznysmeni. Nažehlení fešáci všech národností. Pak hromada turistů s kufry. A do toho se ozval naplno rap z batohu jedno kluka, který začal tancovat, houpat se na tyčích, chodit po stropě... Mladý černošský performer, který si vydělává tím, že baví lidi. Načež jsme vystoupily a tam na refýži dva skvělí černí jazzmeni hráli dokonale Raye Charlese. Když jsme je míjely, jen jsem si pomyslela: ono je to doopravdy...

Metro mají přehledné, čisté, jen turnikety z doby, kdy lidi asi jezdili jen s malými kufry. Projít skrz byla trochu groteska. Ale nebyly jsme v tom samy.

Hotýlek máme pohodlný. Super královské postele s hromadou polštářů. Recepční vypadá jako by vypadla ze seriálu Beverly Hills 90210. Celá Donna!

Bydlíme u Grand Central, jedné z hlavních stanic metra. Je to nádherná historická budova obklopená supermoderními mrakodrapy. Ale všechno je v harmonii. Ne jako Londýn, který vzbuzuje pocit chaosu. Prostě to všechno spolu ladí a doplňuje se to. Večer jsme strávily nákupy v Macy´s a úlovky stojí za to!

Pak jsme si daly na ulici pravý americký hot dog a kafe na 5. Avenue.

Čekala jsem chaos, hluk a šrumec. Je tu cvrkot, auta na sebe troubí, ale všechno má řád a je to organizované, lidi pospíchají, ale usmívají se, a když se na něco zeptáte, tak mile odpoví. Probíhala tak i pasovka na letišti. V klidu, rychle, organizovaně, žádné obstrukce.

Cestou zpátky na hotel jsem si uvědomila dvě věci. Neviděly jsme žádné děti a psy. Evidentně centrum, kde bydlíme, je pracovní zóna. A vlastně ani v obchoďáku žádné děti nebyly. Potkaly jsme jen jednu rodinku, a to byli evidentně turisti.

Mám jet lag. Takže jsem vzhůru od pěti hodin. Mila si vzala prášek na spaní. Právě se probudila. Je osm ráno. Za chvíli jdeme na snídani. 

Připravila jsem okružní cestu Manhattanem. 

DAY 2

Máme za sebou den plný zážitků. 

Začala bych tím, že moje biologické hodiny jsou trochu rozhozené a díky tomu mám příležitost alespoň chvíli zažívat pocity ranních ptáčat. Pravda je, že život sovy je mi ale bližší. Zažívat tmu dvakrát denně je depresivní.

Nicméně tady mi to až tak nevadí, protože mi to dává prostor na sepisování zážitků bez pocitu, že mi někdo skáče do myšlenek, a na druhou stranu, že já jsem nespolečenská, když se soustředím na počítač, místo na spolubydlící.

S Miladou si jako cestovní parťáci dobře vyhovujeme. Což doloží výčet dnešních dobrodružství. Tak tedy...

Vstávala jsem v pět, takže za tmy. Nebylo vidět nic, bylo slyšet jen vítr, jak naráží do oken, a šustění prstů po klávesnici. Š-š-š... a na obrazovce se objevila mapa a seznam různých cest z bodu A do bodu B. Připravovala jsem itinerář jízdy, abychom stihly vidět klíčové památky, ale nebyly jako štvanci. Na druhou stranu jsem nechtěla volit tupé popojíždění výletním autobusem, když máme jízdenku na MHD na celou dobu pobytu. To má smysl, když je člověk ve městě na skok a chce vidět památky bez přemýšlení, jak se kam dostane. My tady díky lítačce máme svobodu pohybu a času dost.

Než se Milada vzbudila, stihla jsem se vysprchovat a na líčit. V osm zazvonil budík. Mila po mě hodila rozespalým okem a konstatovala něco o tom, že vypadám jako z filmu. Tam se taky herečky probudí v dokonalé formě.

Na cestu jsme vyrazily do hodinky. Dole na recepci jsme pochopily, jak to mají běžní Američané se snídaní. Prostě chytnou do ruky kelímek s kafem a cestou si koupí do sáčku něco k tomu. O jeden blok výš mají přesně tyhle snídaně. Všechno za dva dolary... Já si dala krásně zelený muffin. Byl z pistácií. Voněl i chutnal tak, že tam těch oříšků dali aspoň kilo do každého. Prostě mňamka. Mila si dala pletenec s mandlemi a zázvorovým sirupem. Když to snědla, vypadala, že se k metru bude kutálet. 

První bod na dnešní cestě bylo Times Square. V místním metru jsme jako doma, a tak jsme během chvilky přímo tam - na místě známém z každé oslavy příchodu Nového roku. Hodiny na vrcholku mrakodrapu, svítící reklamy, skupinky černošských performerů, kteří kolemjdoucím prodávají svá nová CD, která slibují, nejrůznější hudební zážitky. Možná z některého z nich bude příští velká hvězda. Míjíme je s výrazem netečného hudebního agenta. Ještě chvíli pokřikují, že děláme chybu, protože to je fakt dobrá muzika. Ale máme je v zádech a kráčíme přímo do náruče Micky Mouse v jeho slavném americkém obleku. Vypadá dokonale. Objímáme se jako staří známí, fotíme se... Tahle přívětivost stojí pět dolarů každou. Odcházíme s pocitem, že to ale stálo za to. Navíc, kdo by tam v tom větru stál zadarmo celý den. Pořád tu fouká. Ale svítí sluníčko.

No, chtělo by to trochu se ohřát. Zašly jsme do prvního obchodu s oblečením. Bloumaly jsme mezi regály. Mila si koupila šaty a Aleně svetr. Já konečně sehnala čelenku, která mi pasuje ke kabátu. Obchody praskají ve švech. Mají obrovský výběr. Nejhorší je ale vědět, co si chcete koupit. A na tuhle větu si ještě později vzpomeneme... 

Pokračujeme mezi mrakodrapy. Zkušeně se vzájemně podpíráme, když se v záklonu čtyřiceti pěti stupňů snažíme dohlédnout na vrchol. Na exponovaných místech mají dokonce umístěná lehátka pro fotografy, aby nemuseli ležet na zemi. Cik - cak - vpravo - vlevo... Míříme k Rockefellerovu centru.

"Teda! Podívej! Ty jsou!" Za výlohou se rozvalovaly obří jahody napůl polité čokoládou. To jsme musely ochutnat. Chutnaly skvěle!

O dvě výlohy dál jsem mi srdce poskočilo radostí. Uprostřed měli všechny šperky s motivy z obrazů Van Gogha. Bylo jasné, že Rockefeller musí chvíli počkat. Tohle musím aspoň vidět. Ale s prázdnou jsem neodešla. Koupila jsem si náušnice k novým černo-zlatým šatům. Protože jsou to kytičky vyrobené ve spolupráci s botanickou zahradou NYC, dostala jsem certifikát, že část výnosu z prodeje jde na podporu zdejší flory. Američani pořád dělají nějaké sbírky, stále hledají cesty, jak někoho podporovat... To je na jejich kultuře jedinečné.

Doleva, doprava a je to tady! Kluziště je přímo před námi. K tomu romantický náklaďáček coby stánek s kafem. Za volantem sedí plyšový medvěd. Kávu prodává usměvavá černoška. Ve filmu to vždycky vypadá, kdoví jak to není obří stadion. Ale v reálu velikost odpovídá bruslení u Stavovského divadla. Nad ledem se trčí obří zlatá socha zamřížovaná nějakým lešením, protože se tu chystá koncert. Na protější straně je nádherná promenáda s kaskádou tújí, potůček, sošky. 

Za rohem je uprostřed mrakodrapů kostel. Taková novodobá kopie Svatého Víta. Je to trochu architektonický nesmysl, ale nijak to člověka neruší.

Chtělo by to kafe a trochu si sednout. No jo, ale na druhém konci 5. Avenue, než jsme byly včera, je jen řada obchodů předních značek a kavárna nikde.

Cartier, Versage, Zara... Prostě jsme jen tak z té krásy zabočily do vedlejší ulice a netrvalo dlouho, našly jsme útulnou kavárnu, kterou evidentně využívají jen pracující v místních kancelářích. Kafíčko měli moc dobré. Mila si dala čokoládu. 

Gramatickou otázku, proč se někdy říká "zírou" a někdy "ou", když člověk chce říct "nula" jsme nevyřešily ani s dopomocí hostů v kavárně, protože jsme si pro diskusi vybraly nějakého Němce, který jen pokrčil rameny a naší zásadní otázkou se dál nezabýval, a obsluha kavárny zas nevynikala v anglické gramatice.

A tak jsme se bez odpovědi vydaly dál ... Na Grand ZERO "zírou". Monument u metra vyjadřuje bílou holubici. Dvě obří díry do země obehnané mramorovou zdí s tisíci jmen připomínají všechny oběti Jedenáctého září. Památník je to velmi důstojný. Uvnitř jsou kaskády vodopádů. Sem tam do některého ze jmen je zapíchnutý květ bílé růže. Je to připomínka, že tou dobou by měl daný člověk narozeniny. Neubránila jsem se slzám. Spousta lidí si dělala selfie přímo u památníku. Jiní se fotili navzájem. To jsem nedokázala. Přišlo mi to nemístné, neuctivé... Chvíli jsme tam jen mlčky stály a utíraly si oči. Člověku se hlavou žene spousta myšlenek. Obě jsme si pamatovaly úplně přesně, co jsme dělaly, když jsme se o útoku dozvěděly. To se nedá zapomenout.

Vítr zesílil. Ještě že naší další destinací je Centrury 21. Ne, nejdeme do realitky, ale do jednoho z nejznámějších shopping mallů! Ale co to? Na obličeji mi přistála vločka? To je blbost, vždyť svítí sluníčko!

Bezstarostně jsme vešly do nazdobeného obchoďáku. Jak všude obchodníci vědí, u vchodu je třeba prodávat parfémy. Vůně člověka naladí... Zamířily jsme neomylně do 3. a 4. patra s nápisem "Dámská móda". Další dvě hodiny se nám v pojízdném košíku vršily nejrůznější věci. Šaty, svetry, jen tu bundu pro Miladu pořád nemáme. No, nevadí. Najdeme ji zítra. Moje značky jsou Calvin Klein a Tommy Hilfiger. Tam si prostě vyberu vždycky...

No jo, ale pořád nakupuji jen pro sebe... Hlodá mě černé svědomí. A pak jsme to našla. Tohle pro mámu, pro ségru, Gabče..., Zuzce k vánocům... Na to, co všechno táhnu ve dvou obřích taškách byl účet milým překvapením. 

Za to překvapení, které nás čekalo dole, tak milé nebylo. Během nákupu se spustila chumelenice. Vločky smísené s ledovými jehličkami a větrem proměnily Grand Zero v nehostinnou krajinu. Vlastně pustinu. Protože domy se ponořily do mlhy a dívat se člověk mohl jen na zem. Rychle pryč! Ale kam?

Navíc jsme měly hlad. První, co jsme našly byl jakýsi místní country life. Všechno bio, fresh, original Italy... Ceny tomu odpovídaly. Ale kdo by koukal na peníze, když umírá hlady na Severním pólu. Nabyla jsem dojmu, že dnes už nikam nejdu a že se schovám nějak do regálu a počkám do jara... Milady nadšení z té sibérie venku jsem opravdu nechápala. Ještě štěstí, že metro je přímo přes ulici. 

Ani na druhé straně Manhattanu nebylo jinak. Pěticentimetrová vrstva sněhu všude, v botách mi čvachtalo, kožíšek zvolna těžknul pod nánosem sněhu. A do toho Milu začaly brát křeče do nohy a musela se zastavit. Ale má aspoň teplé suché boty! Voda v mých vycházkových kozačkách chladla... Hančí a Vrbata... blesklo mi hlavou. Taky umrzli kousek od chaty. Když jsme došly do místa, kde už to známe, zvolily jsme taktiku rozdělení. Každá svým tempem směr hotel. Pro mě to znamenalo úprkem vpřed. Portýr v hotelu se mě ptal, jestli máme v Praze taky sníh. A dal mi doporučení, abych si příště vzala čepici, ne čelenku, abych nenastydla. 

Během tří kroků ode dveří pokoje do koupelny jsem zahodila všechno, co šlo, shodila kabát, boty, kalhoty a stoupla si do horké vody. Naštěstí mají sprchový kout s podestou, která slouží jako malá vanička. To je úleva! Horká voda, to bylo to jediné, co jsem potřebovala. 

Pět minut za mnou na mě kdosi ťuká. Sněhulák! Ještě že nám včera kromě topení, které bylo chvíli zavzdušněné a musel ho pán opravit, dali přímotop. Rozvěsily jsme mokré věci po pokoji. Do takového počasí by psa nevyhnal! Ale bylo jasné, že psa ne, ale mě jo. Musím si koupit boty a bundu.

Mila má o něco větší nohu než já, takže na nákupy vyrážím v jejích botách. Kabát obalený sněhem po pár návštěvách obchodů je durch. Ještě že mám dost vrstev. Boty jsem vybrala ve druhém obchodě. Horší to bylo s bundou. Chci něco teplého, ideálně nepromokavého a za přijatelnou cenu... Když už jsem našla, neměli moji velikost... a tak znovu. V Macy´s něco najdu. Poslali mě do osmého patra. A bingo! Rovnou jsem si ji nechala na sobě.

Byla jsem utrmácená, ale v suchu a v teple. Už jen cesta zpět. Měla bych koupit něco k večeři... Jogurty, muffiny, vodu... Konečně jsem měla cestou možnost neřešit jen sebe a dívat se trochu po lidech. 

Vítr ustal, evidentně se oteplilo. Prší. Na chodnících tají závěje sněhu. Lidé se chovají různě. Zajímavé pokoukání. Muži v oblecích a fešáckých polobotkách zkušeně čvachtají rozbředlým sněhem a vůbec to neřeší. U chodníků se tvoří zrádné kaluže. Vypadá to, že je tam sněhová hrouda, ale ouha, člověk na ni šlápne a propadne se deset centimetrů do vody. Chudák malá Japonečka... Ta si nabrala... Auta na křižovatkách troubí, zdá se bez důvodu. Je prostě kolona a s tím se nic dělat nedá.

Po třech hodinách jsem se zcela vysílená dostala do hotelu. Mila už měla strach, že jsem se ztratila. Jasné ale je, že v Macy´s jsem nebyla naposled. Konečně jsem našla místo, kde si bundu vybere i Milada.

Budu se modlit, aby se počasí umoudřilo, protože zítra nás čeká Socha Svobody a Empire state building.

DAY 3

New York převléká kabáty a ukazuje se nám ze všech možných stran, jako by byl rozmarná holka v nákupním centru. A z nás se pomalu stávají pravé Newyorčanky. S přehledem jezdíme metrem a orientujeme se v ulicích, bravurně zvládáme práci s Metro-card. To chce určitý grif, aby člověk prošel na poprvé. Ale hezky od začátku...

Budím se v pět s pocitem, že jsem vyspalá. No, moje tělo prostě vstává po sedmi hodinách a je mu jedno, kolik je na budíku. Mám aspoň čas na psaní. Je to vlastně prima, protože každý den prožiji dvakrát. 

Když jsem včera ráno datlovala své zápisky, za okny byla tma, jen poryvy větru o sobě dávaly docela hlasitě vědět. Vítr narážel do tabulek, až jsem si udělala chvíli pauzu a modlila se. Pak jsem se ponořila do psaní, a když začalo svítat, bylo jasné, že vítr slábne, mží a sníh mizí před očima.

Připravila jsme itinerář pro dnešní den. Kromě památek musíme ještě zajet na Brodway vyřídit lístky do divadla. Sice mi co dva dny píší, že se na nás moc těší, ale podstatný email se vstupenkami nedorazil. Asi skončil někde ve spamu. Hlavou mi proběhlo, že, kdyby na recepci seděla ta ochotná brunetka, mohla bych požádat, aby zavolala do agentury a nechala to doručit znovu. Ta protivná "Donna z Beverly Hills" by asi nebyla nadšená, že po ní něco chci. Možná ta starší černoška, jejíž manžel nás zachraňoval první noc, abychom neumrzly na pokoji, protože jsme měly zavzdušněné topení, ta by taky mohla pomoct. Ale zřejmě slouží jen noční. 

Jinak nás dnes čeká vysněný program... Dopoledne Socha svobody a večer vyhlídka z Empire state building a slavnostní večeře.  

Rozhodly jsme se pro snídani na ulici. Tentokrát žádné sladkosti, ale pěkně hot dog u stánku. Mila si dala na hotelu jen kafe s cigaretou. Já slupla pro jistotu malý jogurt, abych cestou v metru neomdlela hlady. Jen co jsme vešly do vestibulu, čekalo nás nádherné překvapení. Přímo u turniketu byl rozložený čtyřčlenný jazz band. Tři Černoši a vietnamská bubenice. Tomu říkám New York! Hráli parádně. Lidi kolem pospíchali do práce, ale řada z nich si našla vteřinku, aby jim hodili dolar. Myslím, že někteří to dělají pravidelně, protože jen sáhli pro dolar do kapsy a běželi dál. Stála bych tam celou věčnost.

Protože jsme chytly 4-Express, byli jsme na Bowling Green za čtvrt hodiny. Metro bylo narvané k prasknutí. A vzhledem k tomu, že všichni vystupovali na Wall street, Grand Zero a podobně, odhadujeme, že pracovní doba začíná bankéřům a úředníkům v deset hodin.

Vystoupili jsme a ejhle! Sice fouká, ale neprší a mraky se postupně přesouvají někam nad moře. Navigační cedulky nás neomylně vedou do tvrze, kde si vprostřed nádvoří v domečku máme vyzvednou palubenky na loď, která nás doveze na ostrůvek k Soše svobody. Růžový pásek na ruce jasně říká, že patříme k těm vyvoleným, kteří mají vstup i do vyhlídky v koruně této dominanty New Yorku. Jsme tu ale o dost dřív. Boarding máme až v jedenáct. Je půl desáté... 

A hele! Na rohu ulice stojí stánek s hot dogy. Jdeme se nasnídat! Já si dala klasický párek položený po americku do rozříznutého rohlíku. Politý je asi vším, co pán měl po ruce. Hořčice, kečup, majonéza. Ne, zelí nechci! To by po ránu mohla být velká legrace. Měla jsem takový hlad, že jsem to zhltla, než připravil objednávku pro Miladu. Ta chudák ani nestihla vyndat foťák, aby mi mého krasavce vyfotila. To její speciál jsme zdokumentovaly. Nakládané kuřecí maso polité obdobnou směsí sosíků bylo pro fotku přímo dělané. Postávaly jsme na ulici a přemýšlely, čím ukrátíme čekání na loď. 

Chtělo by to kafe. Na rohu náměstí jsem uviděla nápis Bakery. V pekárně budou kafe mít určitě. Všude si ke sladkostem rovnou můžete koupit cafe to go (s sebou). Mila pokuřovala venku pod stromem s nádherně žlutými listy. Zkoumala listopadky zaváté zbytky sněhu a já se vydala na průzkum. 

Nebyla to jen tak ledajaká pekárna. Byla to docela velká sámoška se všemi možnými druhy jídla: pult s teplými pokrmy, ovoce, dortíky a nejrůznější druhy sladkého pečiva. Ve vzduchu voněl čerstvě upečený bannana bread. Vtipná prodavačka se rozšafně bavila s lidmi ve frontě. Banánový chlebík miluju. Je to taková typická americká bábovka. 

Ptáčci zkušeně posedávající na stromě před obchodem věděli, že pár drobečků odpadne, jen se pustím do jídla. Rozdělila jsem se dobrovolně. Slétlo se jich celé hejno. Byli takoví trochu kulatí. Možná to není zimním peřím, ale tím, že před cukrárnou vysedávají a baští sladké drobečky pravidelně.

V tom nás upoutalo cosi blýskavého na druhé straně křižovatky. Mila dojedla a vydaly jsme se zjistit, co to je. Po pár krocích jsme stály u přechodu, načež jsme uviděly za rohem Grand Zero a Bílou holubici ve vzdálenosti asi jako od sochy Václava ke kolejím v půlce Václaváku. Vyprskly jsme smíchy a udělaly se pár fotek. No, on ten Manhattan není zas takový obr, jak to vypadá na první pohled.

Blyštivé cosi byl důmyslný kus umění. Byla to vlastně sestava desek, ve kterých byly nasázené skleněné diamanty. Jak se do nich opíralo sluníčko, hrály všemi barvami. Ještě jsme si zdálky vyfotily očekávaný cíl naší cesty. Ale pořád nám zbývala víc jak půlhodina do odjezdu lodě.

Ale nějaká je zrovna v přístavu. Tak se aspoň ohřejeme v odbavovací hale. Sedneme si tam a počkáme na tu naší. Prohlídka šla rychle, ale chyba lávky! Nemají tu žádné lavičky, ani židle. Co kdybychom se tedy tvářily, že patříme na tuhle loď, ne na tu další? Vyrazily jsme směle kupředu. Palubenky jsme držely v ruce a rázně vykračovaly. Námořníka na nástupním můstku jen zajímalo, že je máme. Detaily neřešil. 

Chytly jsme si místečka na venkovní palubě, abychom dobře viděly. Během pár vteřin bylo jasné, že tady si uženeme zánět močáku. Mila sáhla do svého minibatůžku, který je vlastně tak trochu bezedný. Vytáhla tlustou šálu a sedla si na ni. Pro mě vytáhla českou vlajku se slovy, že ji určitě nezneuctím víc, než někteří naši politici. Bylo mi to trochu proti srsti, ale v zájmu zachování zdraví...

Když se loď rozjela, začalo to foukat tak, že jsme rychle hledaly místa v kryté části. Ale ta obloha! Černé mraky vítr odehnal nad moře a pro nás zůstala absolutní modř. Na zádi se třepotá americká vlajka, v dálce se rýsuje stále hezčí panorama Manhattanu. Pobíhám po lodi s vlajkou v ruce. Potřebuji fotku se Sochou svobody. Please... Ochotný Španěl mě vyfotil a já byla nejšťastnější na světě.  

Zítra slavíme dvacet devět let od Sametové revoluce! Tomu říkám načasování!

Během pár minut jsme vystupovaly na břehu a obří kolos se tyčil kousek od nás. Nezbytná kontrola a jdeme nahoru. "Striptýz" děláme pravidelně. Odložte si hodinky, pásky, bundy, svetry. Baťůžky si odložte do trezoru... Jde to rychle.

Svléknout, obléknout a hurá do slavné koruny. 

Zážitek to byl veliký, ale rozhodně ne pro klaustrofobiky. Na piedestal výtahem a pak hezky pěšky. Schůdečky uzounké, točité... a bylo jich opravdu hodně. Totálně mi vyschlo v puse. Funěla jsem jak sentinel, ale se zatvrzelostí sobě vlastní jsem šlapala dál. Pravá, levá, pravá, levá. Konečně jsem nahoře. Prostor asi pro pět lidí a tři malá okénka. To je ten zážitek, pro který jsme se sem všichni vydrápali. Když jsem udělal poslední krok nahoru, asi dvanáctiletý kluk se mi podíval přímo do očí a konstatoval: "Zvládla jsi to." Hlavou mi proběhlo, že asi vypadám, že zkolabuji, když má tyhle průpovídky. Jeho široký úsměv mi ale prozrazoval, že to je jen to všudypřítomné americké povzbuzování, poplácávání po zádech, že jsme dobří. Prohodili jsme pár slov. Při pohledu z okénka jsem cítila zvláštní chvění. To není možné! Já jsem tady!

Cesta dolů byla stejně točitá jako nahoru. Akorát se mi začaly chvět nohy, protože jsem teď viděla, jak jsme vysoko v té konstrukci. Hlavou mi blikla horolezecká rada, kterou mi dával kdysi Tomáš. Tehdy mi to přišlo absurdní, protože horolezectví opravdu není můj sport, ale teď jako bych to pravidlo našla. Tři body - vždycky musíš mít pevné tři body a jeden může být volný. Dvě nohy, ruka. Dvě ruce, noha... Já se zábradlí držela tak křečovitě, že o dvou pevných bodech nebylo vůbec pochyb.

Hurá! Jsme na zemi! Ale kde je Mila? Touhle myší dírou musí jít každý sám za sebe... Šla za mnou, to vím. Čekala jsem u východu. Minutu, dvě, pět... Narůstala ve mně nervozita. Pak jsem vytáhla fotku v mobilu a ptala se kolemjdoucích. Měla jsem strach, že se jí udělalo blbě. Rozhodla jsem se, že u výstupní kontroly požádám o pomoc, pokud ji nenajdu. Cesta k security servisu vedla přes prodejnu suvenýrů. A koho tam nevidím! Nevím, jak se jí to povedlo, ale prošla nějakým únikovým východem a sjela dolů výtahem. A tak jsme se vydaly na obhlídku ostrůvku. 

Vyšly jsme směrem k vyhlídce na New York. "To je ono, to je ono!" začala pokřikovat Mila. "To je ten pohled, který jsem myslela. To není z Brooklynského mostu, to odsud!" Bylo to opravdu nádherné. Sluníčko se opíralo do mrakodrapů na břehu oceánu a nás naplňoval pocit absolutní svobody. Rozložily jsme vlajku a nechaly se vyfotit. Já pak celou dobu nosila vlajku hozenou přes ramena a chtělo se mi brečet. V předvečer 17. listopadu a stojím u Sochy svobody! Kdo by si to tenkrát pomyslel, když jsme cinkali na Václaváku klíči. 

Byl čas opustit ostrov a vrátit se na pevninu. Po chvíli loď zastavila, vyhrnuly jsme se s davem ven. Ale co to? Kde to jsme? To nevypadá jako ten přístav, co jsme z něj odjížděly. No, uvidíme. Krásná starobylá budova brzy ukázala, co je zač. Národní muzeum! Sem jsme tedy nechtěly, ale když už jsme tu, tak si dáme aspoň kafe. Menu zvalo k výběru jídel jako Burger přistěhovalce, Burger svobody... Tak jsem si ho objednala. Jídelna vypadala, jako by vypadla z fotografie třicátých let. Byly jsme přímo v místech, kudy na americké území vstupovaly všichni migranti té doby.

Další loď nás dovezla na správný břeh. Mezi tím jsem v mailu zjistila, že naše hodná recepční vyřídila naše vstupenky na Broadway, takže nikam nemusíme. To se hodí. Docela bych se natáhla, než půjdeme koupit bundu pro Milu a než půjdeme na večeři. 

Nakonec jsme daly přednost odpočinku. Bundu koupíme zítra. Dvě tři hodinky odpočinek a vzhůru za dalšími zážitky.

Večeře v luxusní restauraci v přízemí Empire state building stála za to. Vychutnávaly jsme si každé sousto. Obří krevety, losos se švestkovou omáčkou a kostičkami dýně... Na závěr čokoládová, vanilková a mandlová zmrzlina. Prostě delikatesa. Mila měla rybu jako předkrm a farmářské kuře s hráškem a dýní. Zmrzlinová tečka byla dokonalá.

Po další osobní prohlídce jsme vyjely do 80. patra. Vítal nás tam usměvavý černoch v livreji, živě tam hrál skvělý jazzman a kolem dokola se rozprostíral do tmy položený New York. Osvětlené budovy, avenue, mosty přes Hudson. Nedá se to popsat slovy. Mám trochu pocit jako na moři. Poryvy větru budovou neznatelně pohybují. Ale moje těžiště tohle vnímá hodně citlivě. Nevadí, chvíli se to dá vydržet... Vtipná Černoška nás posílá výtahem do 86. patra. Tam je výhled na ochozu věže. Fučí to, ale pohled z téhle výšky je nepopsatelný. Ale to není konec! Nás čeká ještě 102. patro. Tam, v té úplné špičce pod stožárem, stojíme samy dvě a pán v uniformě. Říkám mu, že stále nevěřím, že jsme tady. Kolikrát tuhle větu asi slyšel? S úsměvem odpovídá, abychom si to tu užily, času máme, kolik chceme. Vidíme všechna místa, která už jsme navštívily. Malá bílá tečka mezi paneláky je kluziště u Rockefelerova centra. Celé město máme jako na dlani.

Je čas se vrátit. V 80. patře je obchod se suvenýry. Dětem vezu lízátka s plyšovým King Kongem. Tady se ale hýbe podlaha opravu hodně! Mám mořskou nemoc. Musím se rychle stabilizovat. Držím se pultu u poklady a paní pokladní se evidentně dobře baví. Nemám si z toho nic dělat, dole to přejde.

Ha, ha, ha. No, mě to tak vtipné nepřijde. 

Námořnickým krokem jsem vyšla z budovy. Naštěstí na 5. Avenue to známe s Milou dobře obě dvě, takže se můžeme rozdělit. Já potřebuji přidat na tempu a lehnout si do postele. Milu bolí trochu noha, tak půjde pomaleji.

Přemýšlím, jestli je to na mě vidět. Motá se mi hlava, silnice se houpe, ale za ten pohled to stálo. Převýšení 400 metrů během pár minut člověka prostě rozhodí. Dovrávorala jsem do pokoje a plácla s sebou na postel. Asi za deset minut někdo buší na dveře. Samozřejmě Mila. Rychlost, kterou ze sebe strhala věci a zavřela se na oné místnosti byla fascinující. 

Úleva byla veliká. Výškový rozdíl jí nerozhodil těžiště, ale střeva. Tak to si to kuře dlouho neužila. Když sebou plácla do postele, začala mi líčit své pocity. Došly jsme k závěru, že bylo opravdu štěstí, že to stihla. V jednu chvíli totiž hrozilo, že by mohla znečistit slavnou Pátou Avenue. A za to by jí určitě napařili veřejné práce. Už vidím, jak bych jí musela vysvobozovat z ruky zákona... 

Všechno ale dobře dopadlo a můžeme se těšit, co přinese zítřek

DAY 4

Zážitky se vrší jeden přes druhý a jsem ráda, že jsem vám začala denně psát, protože bez toho by spousta detailů zapadla a vzpomněla bych si na ně možná jen náhodně.

Den začal vtipně. Vzhledem k tomu, že denně nachodíme mezi 15.000 - 22.000 kroky, tedy 10-14 km, začaly se ozývat svaly na stehnech. Nejvíc chudáci dostaly zabrat cestou do koruny Sochy svobody. Každý nevinný úkon, jako třeba vstát z postele, zvednout se ze záchodu, dát si nohu přes nohu a zapnout si zip na botě, doprovází hlasité ohohou. Já jsem chtěla v jednu chvíli udělat něco tak neprozřetelného jako kleknout si na širokou královskou postel a natáhnout se k oknu pro odložený telefon. Levé koleno na postel, natáhnout se dopředu, ou, plác a strašný smích. Druhý potřebný "krok" po posteli jsem už neudělala. Cítila jsem se jak chrobák. Těch pár centimetrů jsem se sunula po břiše. Mila se při pohledu na tuhle scénu dobře bavila. Ale jen do doby, než ona měla vstát z postele. Zjistila, že i v jejím těle existují kolenní úpony a stehenní svalstvo. Svorně jsme se belhaly po pokoji a stále se přesvědčovaly, že to přejde... Během dne jsme zjistily, že dneska to ale nebude. Každý krok ze schodů, včetně tak banálních věcí jako krok z chodníku do vozovky, je vnitřní boj, jestli to je nutné jít zrovna tudy. Výhoda je, že většina velkých křižovatek má část pro vozíčkáře, tak se dá chodit tudy. 

Dnešek měl jasné tři cíle... Dojet na amway, koupit Miladě bundu, protože na té staré už je podšívka roztrhaná tak, že se těžko odhaduje, co je díra do rukávu, a večer muzikál!

Metro 7 a 4 řeší vlastně všechny naše jízdy po mě městě. Nebylo tomu jinak ani cestou do Flushingu, kde je amway prodejna. Dívala jsem se do mapy a je to u nějakého sportovního areálu, tak bychom to měli snad najít. Tady se projevila moje totální neznalost tenisu, protože ten "nějaký stadion" je Flushing meadows, kde se hraje US open. Firemní prodejna je kousek od metra a je přímo jednou z prodejen na vnějším obvodu stadionu. 

Místní amway manažer byl skvělý. I slečna, co nás obsluhovala. Přesvědčila jsem ho, že Evička ví, že si chceme nakoupit něco na její registrační číslo - což je tedy pravda - nicméně to byl trochu nestandardní úkon, když u toho nebyla osobně. Nicméně jsem slečně na pokladně vysvětlovala, z jaké jsme dálky (nešla jsem do podrobností, jako že se dnes sotva plazíme). Dostatečný dojem vzbudila slova jako Prague, Europe, splněný sen vidět New York... Amwayáci jsou prostě po celém světě stejní :-) Pan manažer byl v Praze loni, když si dělal výlet po Evropě. Vyšel nám vstříc a mohly jsme si vybrat, co jsme chtěly. Hlavně jsme měly chuť na XSy - prodávají tu variety mix, takže každá budeme mít 6 kusů a z toho 5, které u nás nemáme. A nezbytné tyčinky s oříškovým máslem a borůvkové v jogurtu. Padala jsem hlady. Ke snídani jsem měla jen jogurt. Mila nejedla nic, protože v jejích střevech dozníval včerejší noční zážitek. Slupla jsem tedy jednu tyčinku, zapila XSem a cítila se blaženě.

Protože se tento víkend žádný tenis nehraje, metro stavělo v každé stanici. Evidentně ve Flushingu a Queensboro žije velká komunita Vietnamců nebo Číňanů. Včera jsme jely ve vagónu snad jediné dvě bílé mezi Černochy směřujícími na Bronx. Dnes jsou kolem nás samí Asiaté. Ve Queensboro přistoupilo hodně Hispánců. Přemýšlely jsme, ze kterého filmu tuhle čtvrť známe. Na nic konkrétního jsme nepřišly. Jen jsme konstatovaly, že to známe.

Cestu nám zpestřoval jednonohý zpěvák s repráčkem zavěšeným kolem krku. Zpíval moc hezky. I když my jsme mu nic nedaly, bylo takových 15-20 lidí, kteří mu do kelímku něco hodili.

Když Mila vstávala a chtěla si hodit přes rameno svůj bezedný baťůžek, aktuálně nacpaný deseti plechovkami, málem omráčila vedle stojícího pána. Měl štěstí. Minula těsně. Jsem přesvědčená, že vůbec netušil, že mu hrozilo smrtelné nebezpečí. Usmíval se na nás s výrazem místního obyvatele, který zkouší podle zvuků, které slyší, odhadnout, jakým jazykem mluvíme.

Z metra vedly eskalátory. Hurá!

Cestou do hotelu jsme míjely hezky naaranžovanou výlohu s bundami. Bingo! Sice prodavač dělal, že nás nevidí, ale nenechaly jsme se odradit. Obrovskou tyčí jsem se snažila Mile sundat tu správnou velikost z horního věšáku. Na poprvé to nevyšlo. Těsně vedle. Tak jsme pánovi přidělaly trochu práce. Ale zvítězily jsme. Mila odcházela nadšená. Mission accomplished! (Mise splněna). 

Přes ulici byla sámoška místního typu, takže i bufet s teplým jídlem. Chtělo by to něco do zobáčku. Tak co si dáme?! Oko mi neomylně padlo na kuře s pomerančovou omáčkou. Já se zblázním, oni to mají! Na tomhle jídle jsem žila v Orlandu. Miluju tu nasládlou chuť. Akorát jsem trochu zapomněla, že i malá porce zmrzliny je tady obrovská. Myslela jsem, že si po obědě dám jen tak něco na chuť, ale to se nedalo sníst. 

K hotelu je to lehce z kopce, takže pohoda. Ale těch pět schodů u vstupu je vražedných. Ještě že je tam zábradlí, po kterém se dá vyšplhat nahoru. 

Úleva... Potřebujeme se trochu natáhnout, zregenerovat a vyrazit do Lord and Taylor. Hodina utekla. Je čas vyrazit, abychom se vrátily včas a připravily se do divadla. 

Největší tradiční obchoďák v NYC zavírá. Nájem na Páté je tak vysoký, že už to neutáhnou. Nápisy ve výlohách mluví jasně. "Zavíráme, všechno musí pryč". To, co se děje uvnitř je jeden velký chaos. Dole jsou šperky a ozdoby, o patro výš parfémy a kosmetika, další patro plné krabic s botami, pak dvě patra dámské módy... Pokladny jedou naplno, ale dost pomalu, protože systém nestíhá vyhledávat všechny položky. Po třech hodinách jsme k.o. 

Na pokoji na velký odpočinek není čas. Čeká nás Broadway!

Jdeme za dámy. Hodíme na sebe každá něco nového a vyrážíme do víru velkoměsta. Všude davy lidí. Zářící reklamy. Na 44. ulici je jedno divadlo vedle druhého. Každé hraje nějaký skvělý muzikál: Aladin, Anastasia a PHANTOM!

Přestože se fronta zdá obrovská, jsme za chvíli uvnitř. sedíme na dobrých místech. Celou scénu máme jako na dlani. Minutu před začátkem přijde nekompromisní uvaděčka a zavelí vypnout telefony. Když to člověk neudělá hned, posvítí mu ostrým světlem z baterky do očí a pronikavým hlasem řekne: "Vy! Vypnout! Hned". Jeden Japonec neposlechl ani druhou výzvu. "Vypnout, nebo ven!" hrozí drsně. 

Hlediště ztemnělo. Na scéně začíná dražba předmětů přesně jako první scéna z filmu... 

To není možný! My jsme na Broadwayi! Fakt! Je totálně vyprodáno. 

Nedá se slovy vypovědět pocit, když nás hudba obklopuje ze všech stran. Cristine zpívá jako o život. S každou scénou do svého výkonu dává víc. Prvně mi vyhrkly slzy, při první scéně v podzemí divadla. Když zpívají duet s Fantomem. Běhá mi mráz po celém těle, ježí se mi chlupy na rukou. To jsou výšky. Scéna je dokonalá. Kulisy, kostýmy. Raul a Madame Giry jsou úchvatní. Ona má hodně hluboko posazený hlas, takže to dodává roli na dramatičnosti.

Padající lustr padal nad hlavami diváků a skončil na jevišti. Člověk má pocit, že je přímou součástí děje. Po pár minutách přestávky začíná Maskarade. Dokonalá choreografie. A ty kostýmy! Scéna bere dech. Point of no return a scéna u hrobky... jdeme do finále. Závěrečný trojhlas - souboj v katakombách divadla je absolutní vrchol pěveckého umění. Brečím a jsem ráda, že vedle mě i za mnou slyším vzlykat ostatní dámy. Ale co. I kdybych byla jediná v divadle...

Standing ovation !!! Celé divadlo je na nohou! Potlesk, děkovačka, rozloučení dvou hlavních představitelek Cristine posledních let. Jedna z nich odchází ze zdravotních důvodů, pozvou ji na scénu. Odehrála představení 2400x. Včetně vedlejších rolí se číslo vyšplhalo na 3900. Dnešní pěvkyně hrála roli 6,5 roku. Věřím, že i jindy, ale dnes tomu dala všechno.

Nádherný zážitek trochu nemístně narušuje jen pocit, že asi neslezu těch dvacet schodů dolů. Nahoru to jde, ale dolů mám pocit, že se mi nohy každou chvíli podlomí. 

Venku je šrumec. Abychom trochu vstřebaly všechny dojmy, kráčíme v podstatě mlčky v davu. Na rohu ulice jsme si koupily obří preclík. Kde je ale ten vchod do metra? Prodavač ochotně ukáže směr. 

Jsem utahaná jako kotě, ale šťastná.

Zítra nás čeká Central Park.  

DAY 5

Nedělní program jsme zvolily trochu volnější. Teda to byl původní záměr. Věci se tu ale dějí rychle, takže jsme si vyzkoušely trochu ranní flexibility. Právě, když jsem dokončila své zápisky, se Mila probudila. Bylo něco před devátou. S krabičkou cigaret odešla zjistit, jestli káva na recepci chutná stejně dobře jako v dny předešlé. A mně mezitím napadlo zadat do vyhledávače "baptist church Manhatten". Hurá! Na Madison Avenue jeden baptistický sbor je. Svižnou chůzí dvacet minut... To stihnu! Bylo to ad hoc rozhodnutí a pro Milu by to bylo náročné, takže zvolila alternativní program...

Já jsem došla do krásné budovy baptistů právě včas. Jako všude po světě, mě hned u vchodu přivítali dva členové sboru. Starší usměvavá dáma a mladý sympatický Černoch. Sbor trénoval písně. Pro mě známá atmosféra. Začínalo se studiem Bible v malé učebně. Následovalo velmi emocionálně silné kázání z knihy Habakuk. Sbor zpíval nádherně. V závěru měl sólo muž asi tak v mém věku. Byl to nádherný zážitek. Dopoledne uteklo jako voda, živá voda... Odcházela jsem občerstvena na duchu a posilněna donatem, který jsem dostala na cestu.

Cestou jsem chvíli šla za Hispánkou, která řešila něco ohledně devadesátileté babičky, která byla evidentně při síle a chtěla někam jet. Byl to jen útržek rozhovoru, který jsem zaslechla, když jsem se jí snažila předejít. Měla hlubší, krásně znělý hlas. Mluvila rychle. Právě když jsem jí míjela, vykřikla zcela neočekávaným pišťákem: "What?!"  Já se lekla tak, že jsem až nadskočila. Obě jsme se začaly smát. Udělala rukou omluvné gesto, zastavila se a já pospíchala dál.

Když jsem se vrátila na hotel, Mila mi ukazovala pár krásných úlovků, které našla na nedělním trhu, ve který se proměnila Lexinton Avenue u našeho hotelu. Domluvily jsme se, že jdeme na oběd do sámošky jako včera. Než jsme tam ale došly! Mila ještě potřebovala zkouknout jeden batůžek. Ve vedlejším stánku měli krásné šperky. Polodrahokamy a drahokamy ve stříbře. Ségra bude mít narozeniny... Trochu jsme smlouvaly o množstevní ceně. Dohodly jsme se. Mladá Asiatka evidentně ví, jak uzavřít dobrý obchod. Odcházely jsme s pocitem, že ty naše sestry opravdu milujeme...

K obědu jsme si vytvořily zvláštní mix všeho možného, co se na pultě našlo. Nechybělo ani "chicken orange". Zlákat Miladu, aby propadla téhle chuti taky, nebylo nic složitého. Tentokrát jsme doplnily i nějaké zdravé věci, jako jahody, ostružiny, mango, avokádo, melouny.  Mila přidala i dva lupeny něčeho zeleného, aby to vypadalo zdravě. Myslím, že tím maskovala nějakou dietní chybku, která se pod salátem krčila a dělala, že tam vůbec není. Já zvolila fantastické těstoviny a letní závitky. 

Původní záměr, že vyrážíme hned po obědě směr Carnegie hall a Central park brala trochu za své, jen co jsme vyšly zpět na ulici. Bylo třeba koupit na trhu ještě nějaké blbinky a dárečky. Abychom časovou ztrátu dohnaly, rozhodly jsme se, že Mila půjde napřed na roh čtyřicáté a Páté. Já mezi tím skočím zpátky do hotelu, abychom nemusely nosit nakoupené věci s sebou. Důvod, proč jsme trochu tlačily na to být v Central parku včas, byl fakt, že dopoledne Mila mluvila s Miroušem, který jí právě tohle kladl na srdce. Prý musíme být v parku za světla, protože tam Police New York našla mrtvolu. Nakonec z něj vylezlo, že kouká na nějaký seriál. Takže o aktuálnosti a věrohodnosti zdroje by se dalo lehce pochybovat. Konstatovaly jsme, že vlastně nevíme, jestli se vrátíme do Prahy, protože tam podle zpráv na Seznamu našla policie pět mrtvol bezdomovců, což vypadá jako výrazně čerstvější informace o dění v naší sladké domovině. 

Nejdřív ale jdeme ke Carnegie hall. Je to po cestě!  Šly jsme zvolna. Vedly jsme vtipné komentáře a řeči. Jsme na sebe dobře naladěné, takže poslouchat někdo naše konverzace, tak si bude myslet, že jsme puberťačky. Není to tak jednoduché jít po Times Sguare a netečně míjet výlohy s nejrůznějšími lákadly. 

"Chybí mi ještě pohledy a známky...". O pár metrů dál to mám vyřešené. 

"Chtěla bych nějaký hezký hrneček...," nahlíží Mila do výlohy. "Hezčí než já, stejně nekoupíš." No, koupila minimálně stejně hezký jako mám na hotelu.

Sedmá Avenue je opravdu dlouhá. Když už se nám zdálo, že jsme ušly už pěknou dálku, potřebovaly jsme si ověřit, že je Carnegie hall stále před námi. Byly jsme v dobrém rozmaru a klidně se mohlo stát, že jsme ji minuly. Ptát se místních stánkařů je zbytečné. Jsou to kulturní ignoranti. Ne každý turista je zas ochotný se s vámi zastavit, obzvlášť když člověk drží něco v ruce. Okamžitě předpokládají, že jim chcete něco prodat. To nám ale došlo až po pár marných pokusech vypáčit z někoho jakoukoliv reakci. Držela jsem v ruce sáček s pohledy... Když jsem je schovala do tašky, jako mávnutím se lidi proměnili zas v usměvavé ochotné bytosti. Jdeme správně a zbývá už jen kousek.

Ale nás už bolí nohy. Chce to kafe a na chvíli si sednout. Než jsme všechno dopily, jako by se začalo šeřit. To bude těmi mraky... Mila začala vtipkovat o tom, abychom do toho Central parku nedošly za tmy, co kdyby tam byla ta Mirkova mrtvola. Než jsme ale rozvinuly myšlenku, Mila se na mě poťouchle usmála a strčila mě do prodejny s botami. Chtěla sis nějaké koupit, když ty původní máš rozbité. Ne, vlastně jsem si nechtěla nic koupit... třeba až v Praze. Potřebuji nějaké kvalitní boty. Po chvíli netečného bloumání mezi regály jsme málem dostala psotník. To jsou ony! To jsou ty z toho eshopu, co se mi tak líbily a já se je bála objednat, když si je nemůžu zkusit! Ale ta cena... To není žádné Macy´s nebo výprodej v Tayloru. Kožené, ručně vyšívané, dokonalé. Kdyby mě Mila pořád nehecovala, asi bych přesvědčila sama sebe, že je to moc a že je nepotřebuji. Ale ten poťouchlík nedal pokoj. "Tak se jen zeptej, jestli mají tvé číslo... Tak to jen zkusíš, třeba nebudou pohodlné a budeš mít klid..." Ale co když budou mít mé číslo a co když budou pohodlné, běželo mi hlavou. Vnitřní hlas říkal, že jsem blázen, druhý se přikláněl k Mili... Asi zítra nebudu mít ani na chleba a vodu a na letiště půjdu pěšky, ale šťastná jak blecha, jsem si odnášela sólo kapra. 

Ještě jedna křižovatka a jsme u Carnegie hall. Ale co to? Z ničeho nic, jako by někdo zmáčkl vypínač, byla tma. Nevadí, co se dá dělat? U focení před slavnou hudební síní jsme se docela vyblbly.

Do Central parku jsme dorazily o tři čtyři bloky později. Je tma jak v pytli. Chudák Mirouš, až se dozví, jak jsme "riskovali". 

Všude se prohání davy běhajících lidí. Někteří jezdí na dvojkolech. Spousta turistů volí vyjížďky kočárem s koňmi. Do toho policie na koni a o pár metrů dál i dvě policejní auta. Rušno jako v poledne. Některé fotky díky všemožným lampám a světlům vypadají, že jsme tam za dne. Cíle jsme dosáhly.

Cestou zpátky jsme našly krásné kluziště na Páté. Všechno je vánočně nazdobené a, přestože je tu spousta lidí, dýchá tu všude pohoda.

Zbývá napsat pohledy, zabalit kufry a zítra se vydat k poslední destinaci, kterou je Wall street.

Dnes byl klidný a vtipný den zároveň.

DAY 6

Než se rozepíšu o posledním dni v New Yorku, musím ještě zmínit jednu vtipnou historku, kterou jsme zažily cestou z Central Parku. Soukromě jí říkám "Jak jsme přepadly Černocha". 

Původně to vlastně mělo být zcela nevinné pořízení jedné fotografie vánočního stromečku v hotelovém lobby. To, co se z toho vyklubalo, byla situace jako v grotesce. Ale hezky popořádku. Vracely jsme se na hotel, když jsme si za oknem všimly nádherného vánočního stromečku. Bíle ozdoby vypadaly velmi romanticky. Dostala jsem skvělý nápad, že si stromek vyfotím. Budova měla ale kouřová skla, takže bylo potřeba projít točícími se dveřmi, udělat cvak a odejít. Rázně jsem vyrazila. S vervou sobě vlastní jsem se opřela do dveří, ale ouha. Nešly otevřít. Zpoza vysokého recepčního pultu se vynořil mladý Černoch. Jeho už tak velké oči se v okamžiku ještě jednou tak zvětšily a dalo se v nich číst, že mě považuje za vetřelce. Ráznost mého chování ho přiměla se přiblížit ke dveřím a otevřít mi boční vchod. 

"Přejete si?" zeptal se ostražitě.

"Máte tu krásný stromek, můžu si ho vyfotit?"

"Prosím?!" odpovídal pomalu a trochu nechápavě. "Jaký strom?"

"No, tady ten Christmas tree!" ukazuji a hrnu se dovnitř. "Já bych si ho jen vyfotila!"

Pud sebezáchovy mu zavelel udělat krok vzad. Než se vzpamatoval, měla jsem stromek vyfocený a byla zpět ze dveří. Jen pro jistotu – jako by to nebylo zřejmé - jsem se zeptala: "To asi není hotel, že?!" Na odpověď jsem ani nečekala, protože bych asi vyprskla smíchy a muž v uniformě ochranky by to mohl brát jako urážku.

"Ne, Madam, to je kancelářská budova a je neděle večer...," znělo za mými zády. 

To už jsme si ale s Milou vykračovaly po chodníku, jako by se nechumelilo.

+++

Den odletu začal hrou tetris. Tak by se totiž daly popsat naše snahy sbalit efektivně naše zavazadla. Pořád něco buď přebývalo, nebo zas zbývalo příliš místa. Vzalo to asi dvě hodiny, a nakonec jsme to tak nějak sbalily. V mém kufru bylo ještě nějaké místo na pár triček, nebo nějaké sáčko. Naopak mi přebývaly boty. Detaily jsme neřešily. Zbýval nám ještě téměř celý den do odjezdu a kdo ví, co ještě cestou pořídíme...  Na recepci měla službu Britany, holka, která nám pomohla vyřídit lístky na Broadway. Bylo jasné, že milejšího člověka jsme nemohly dnes na recepci potkat. Odstěhovaly jsme všechny kufry a tašky do místnosti pro zavazadla, zkontrolovala jsem čas, kdy přijede taxík a hurá na Wall street.

Vystoupily jsme z metra přímo na začátku ulice. Co nás překvapilo, že to bylo hned na rohu u Century 21 a Grand Zero. Jen o pár metrů dál bylo náměstí, odkud jsme odjížděly k Soše svobody. Vlastně je to všechno kousek od sebe. Vydaly jsme se ulicí plnou bank. Viděly jsme i jeden dost velký nápis Wall street. Pořád jsme čekaly, že budeme nějak ohromené, vlastně možná jsme ani nevěděly čím. Objevily jsme krásnou červenou děravou krychli stojící na špičce. Pěkný kus umění. Okamžitě nás napadlo totéž, co miliony turistů před námi... Musíme se vyfotit, jako že ji podpíráme. Po chvilce jsme došly na malé náměstí a tam konečně stála budova burzy. Kus náměstí byl zahrazený. K budově smí jenom autorizované osoby. Není to žádná turistická atrakce. Lidi tam chodí pracovat a dělají tam ten velký byznys. Odškrtnuto! Byla jsem na Wall street! To bylo něco, co jsem chtěla vidět já. Je to symbol velkého byznysu. Takže jako správný fundraiser jsem to musela vidět. 

Přepadl nás hlad. Nebylo divu. Bylo skoro poledne. Už jsme se těšily na poslední "chicken orange". Po kuřeti v pomerančové omáčce se mi bude opravdu stýskat. Než jsme došly do sámošky s jídlem, míjely jsme obchod s oblečením. Skrz výlohu bylo vidět dovnitř. A hned u vchodu visela krásná černá bunda s růžemi. Opravdu hezká. A tak bylo jasné, že Mila bude muset svůj příručák vyndat z kufru a vměstnat na jeho místo bundu. To se hodilo i mě, protože do jejího "kufříku" se tak krásně vešly i moje přebývající boty. 

Ve dvě hodiny se pro nás stavil v hotelu Bryan, manžel mé známé Cathy. Shodou okolností měl o tři čtyři ulice dál svou kancelář. Cathy se k nám přidala chvíli na to. Strávili jsme hodinku a půl příjemným povídáním. Ale pak už se nachýlil čas odjezdu. Přijel pro nás obří hotelový taxík. Připadaly jsme si jako vládní delegace. Po hodině jízdy na letiště jsme se rozloučily s New Yorkem. Odbavení šlo hladce. Nasedly jsme do letadla. Chvíli po startu jsme se navečeřely a já jsem usnula. 

Uběhlo víc jak šest hodin. Já celou dobu prospala jako miminko. A co dělá miminko, když se vzbudí? Má hlad a musí se napapkat. A tak pár minut poté se nad Dublinem servírovala snídaně. Vyšlo to akorát. Ve vzduchu je třeba také hodně pít. Vodu nám nosily v malých dvoudeckových lahvičkách. Jednu z nich si Mila hodila bezděčně do batůžku. Následnou manipulací lahvička propadla někam na dno. 

Přistání v Londýně bylo hladké. A jako minule, čekala nás jízda autobusem a kilometry bludištěm Terminálu 3. Cestu autobusem si Mila krátila pojídáním tictacků. Seděla vedle mladé černošské maminky, která na kočárku vezla asi dvou-tří letou holčičku. Vypadala jako mrkací panenka. Seděla, ani se nehnula. Jen oči s dlouhými řasami se občas pohnuly. Když mi Mila nabídla pár bonbonů, natáhla se k ní mlčky malá černá ručička. Výraz v očích byl dost výmluvný. A tak jsme navázaly nové přátelství. Než se stihlo rozvinout více, autobus zastavil a dav se vyvalil do útrob terminálu. 

Všichni jsme opět museli projít celní kontrolou. Rychlost odbavení byla strašná. Evidentně má Londýn nedostatek pracovních sil, a tak angažovali lenochody. Nebylo by to nijak dramatické, kdyby Miladin baťůžek místo po pásu k nám neudělal náhle odbočku a nepostavil se do fronty mezi podezřelá zavazadla. Už v New Yorku byl podezřelý Miladin příruční kufřík, protože se v něm nacházela sada reklamních magnetů. Tady to prošlo ok. Co je ale v batohu? Ta voda! Jasně...

Paní se po svém vymezeném prostoru posunovala tempem hlemýždě. Taktně jsem se jí snažila upozornit, že máme za 15 minut nástup do letadla. Netečně odpověděla, že dělá, co může. Na čele mi vyrazil pot. Čekalo nás ještě regulérně tak 1500 metrů na gate. Já klidně poběžím, ale co Milada a její křeče v nohách? Uběhly nekonečné čtyři minuty, než jsme se mohly rozběhnout k letadlu. Když jsme doběhly k číslu 22, uviděla jsem letištní vozítko. Snažila jsem se přesvědčit jeho řidiče, aby nás odvezl na 24 směr Praha. Díval se na nás nechápavě, protože do Prahy, přeci odlétá letadlo z čísla 5. A vozítko je jen pro klienty American Airlines. Milada vypadala, že omdlí. Rozhodli jsme se, že poběžím napřed. Nevím, co si myslela Mila, ale já byla přesvědčená, že ukecám pilota, že "kamarádka už běží, jen jí to nejde tak rychle".  Na tohle ale naštěstí nedošlo. Uviděla jsem pána s vozítkem, který stál ve směru British Airlines. "Je mi líto, madam, ale tenhle vozík je porouchaný," omlouval se řidič. V ten okamžik jel okolo portýr s kolečkovým křeslem. Zastavila jsem ho a začala vysvětlovat, že moje kamarádka už nemůže a musíme být za tři minuty na gatu. Podíval se směrem do davu, který se na nás řítil. Bylo na první pohled jasné, o kom mluvím. Mila vypadala, že ve vteřině vypustí duši, jestli jí někdo hned nezachrání. Padla do vozíku a mně se v tu ránu před očima objevil Švejk a jeho slavné "Na Bělehrad!" Portýr s Miladou na vozíku klusal vedle mě přímo k Priority Check-in. Přednostní odbavení mohou využívat jen cestující první třídou, tělesně postižení - a my. Sotva jsme projeli finálním odbavením, portýr Miladu odvezl k nejbližšímu sedadlu ke vstupu do letadla. Mile mezitím otrnulo. Vyskočila z vozíku jako laňka a já jen čekala, jestli nás nevyvede ochranka pro simulaci. Dobře to dopadlo... Letadlo mělo dvacet minut zpoždění. To vědět dřív, tak bychom to bývaly stihly dojít i vycházkovým tempem. Ale to bychom neměly prima historku z Heathrow.

Let do Prahy probíhal hladce. Seděla jsem u okénka a sledovala provoz nad mraky. Viděla jsem za ty dvě hodiny asi patnáct letadel. Mila vysílením klimbala. Kolem půl druhé jsme proletěli mraky nad Prahou a přistáli na Letišti Václava Havla. Jsme doma. Byl to prima výlet. U výstupu nás čekaly naše drahé polovičky. Už se nám stýskalo... (ale tu odbočku do Miami jsme mohly udělat :-) ) Tak příště!

Ahoj Jana