Sobota 8. srpna 2020, svátek má Soběslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 8. srpna 2020 Soběslav

Zpěv slavíka

19. 08. 2015 19:00:00
Krátká povídka „Pane ...,“ dotkne se jemně ošetřovatelka ramene postaršího muže v křesle. „Pane, probuďte se.“ Muž otevře oči. Pokoj je zalitý ranním sluncem. Babí léto brzy ustoupí sychravému podzimu ...

„Pane ...,“ dotkne se jemně ošetřovatelka ramene postaršího muže v křesle. „Pane, probuďte se.“

Muž otevře oči. Pokoj je zalitý ranním sluncem. Babí léto brzy ustoupí sychravému podzimu, proto jsou tyto poslední paprsky tak opojné.

„Odešla ve spánku ... Je mi to líto.“

„Děkuji. Chvíli mě tu nechte, pak vzbudíme ostatní,“ tiše pokýve hlavou a ošetřovatelka zmizí za dveřmi.

Nikdy si neuvědomoval jasněji, jak je tu rád. Jednoduše, ale vkusně zařízený pokoj své matky poslední dobou navštěvoval často. Sedával kousek od postele v pohodlném křesle s podnožkou. Povídali si celé hodiny. I v nemoci byla plná tvůrčího elánu a optimismu. Už roky si psala poznámky do svých velkých modrých sešitů se obrázkem stříbrné zdobené klece a slavíkem uvnitř. Měla jich celou řadu. Kdo ví, kdy je koupila. Číslovala je svým úhledným písmem a zapisovala si do nich nápady na své knihy, poznámky z rozhovorů, kterých vedla stovky s nejrůznějšími lidmi. Nechyběly tu ani zápisky z firemních schůzek, úkoly pro sebe i pro ostatní lidi, kteří pro ni pracovali. Ani teď nechyběl její sešit a pero na nočním stolku. Vedle brýlí, několika knih a hrnku s čajem.

Teď teprve jeho zrak dopadl na šedou nehybnou tvář tiše odpočívající na polštáři. Až teď se mu slzy draly do očí. Kdy vlastně plakal naposledy? Snad jako dítě...

Pláč zapověděl ve svém životě v den, kdy pochopil, že se dveře dětského domova zaklaply napořád a on zůstal sám uvězněný uvnitř. Ubíhaly roky. Dávno už byl dospělý a žil svůj život. Nikdo ho nikdy neviděl plakat. Pár dojemných chvil v životě přišlo, třeba když viděl, jak se mu narodily děti, ale ani ty, nedokázaly překonat tu hráz v jeho duši.

Bezděčně vstal a vytáhl z krabičky na toaletním stolku papírový kapesníček. Lehká jasmínová vůně se dotkla jeho nosu. Ano, byl to mámin zvyk sypat čerstvé jasmínové kvítky na dno krabičky, kam dávala kapesníčky. Všechny pak nádherně voněly ještě dávno potom, co okvětní lístky uschly. Říkala, že tak voní Tunisko. Vzpomínala často na své cesty po světě. Vozila domů suvenýry a příběhy. O Americe říkala, že má chuť mangového smoothie a kuřete s pomerančovou omáčkou. I když tam byla pak ještě mnohokrát a ochutnala spousty dalších jídel ve vybraných restauracích, navždycky pro ni Amerika měla příchuť její první cesty.

Oh, ano, chutě, pohlednice, suvenýry... Kolik jich je jen v tomhle pokoji. Milovala dostávat i posílat pohlednice. Nejen ze vzdálených exotických končin, ale i z rodinných výletů po republice. Měla jich několik alb. Některé skončily jako záložka v knížce. Vždycky říkala, že díky poslaným pohledům aspoň lidé vědí, že je má stále ve svém srdci. Navíc v době, kdy si lidé raději pošlou email nebo zprávu na facebooku, je svým způsobem okouzlující vytáhnout ze schránky kromě hromady reklamních letáků malou pohlednici. I kdyby tam stálo jen: „Hezký pozdrav z výletu posílá...,“ tak to prostě člověka potěší.

Muž tiše usedl na židli a podíval se na svou vrásčitou tvář v zrcadle. Proběhla mu hlavou vzpomínka na jejich první výlet poté, co ho přijala do své rodiny. Jako by to bylo včera. Koupili pohlednici, nadiktovala mu adresu a vybídla ho, aby ji napsal. Bylo to zvláštní. Naposledy psal někomu pohled ještě jako malé dítě ze školy v přírodě. Teď byl na prahu dospělosti. Na konci napsal své jméno. Byla řada na ní, aby se podepsala. Požádala ho, aby tam připsal „a mamka“. Nebránil se. Vlastně to bylo docela hezké. Nezvyklé, ale hezké. Ještě mnohokrát pak udělal totéž. Procestovali spolu svět. V jedné z jejích firem se stal společníkem, proto měli spoustu příležitostí trávit spolu čas. Byla to jeho první odpovědnost na cestách - vzít s sebou adresy, koupit známky. Posílal pozdravy rodině, přátelům i kolegům. Nejdříve to byly zcela unifikované pozdravy. Časem si dodal odvahy a psal krásné povzbudivé osobní vzkazy. Na konec pak vždy napsal své jméno a za něj připojil dovětek, který z nich dělal nerozlučnou cestovatelskou dvojici. Samozřejmě, že cestoval rád se svou ženou a dětmi. Někdy jel sám, nebo s přáteli... Ale tyhle cesty s mámou byly jiné. Co tam ale napíše příště?

Po tváři se mu skutálela slza. Najednou měl chuť říct jí, že ji má rád. Není to tak dávno, co jít to napsal do jejího sešitu s poznámkami. Vzápětí se ale vynořila myšlenka, kolikrát jí to ale neřekl, když měl. Začal vzpomínat na období, kdy vzdoroval a svůj život si chtěl žít podle svého, jako by ho někdy nutila dělat něco jiného. Chtěla, aby žil podle svého, ale odpovědně. Tehdy se ve své čerstvě nabyté dospělosti cítil tak jistý sám sebou, tak bohatýrsky pyšný, že byl schopen pálit všechny mosty. A pak ještě párkrát, když za každou cenu chtěl mít pravdu a mnohdy říkal věci, které ji musely hodně bolet. Nebránila mu, jen tiše stála opodál a trpělivě snášela situaci, bez slov výčitek, s laskavým pochopením. Kdo ví, jak moc se zlobila uvnitř, jak moc se jí chtělo říct, že je to vůči ní nespravedlivé. Mnohokrát zaplatila za jeho chyby, někdy penězi a někdy třeba svou potlačenou hrdostí, a nikdy nechtěla nic zpátky.

Vlastně ano... Tahle vzpomínka byla ostrá jak nůž. To jediné, co chtěla a co jí dlouho odpíral, dokud sám neporozuměl hodnotě toho jednoduchého aktu, dokud sám neokusil, jaké to je, když ho dítě zavolá s veškerou svou láskou v hlase. V duchu volal „Mami!“ snad tisíckrát. Proč mu ale hlas zadrhával, když to chtěl říct nahlas. Proč jeho srdce překypovalo radostí, když ho hladila po vlasech, a vnitřní hlas říkal: „Mami, ještě, prosím,“ a jeho ústa byla jak zakletá. Byla tou jedinou skutečnou mámou, kterou kdy měl. Lidem kolem sebe vyprávěl o své mamince, byla mamkou ve všech hovorech o ní. Snad že stud svazoval jeho jazyk a nepatřičnost podněcovala jeho mlčení. Občas si dodal odvahu a napsal jí vzkaz. Snad se obával té hluboké lásky, která se v tom jediném slově skrývá. Bál se lásku přijímat a neuměl tehdy lásku dávat. Jak rád by dneska řekl: „Mami.“

Vstal a udělal pár kroků ke stolku se sešitem. Nalistoval volnou stránku a napsal tam krátký vzkaz. Když sešit zavřel, uvědomil si, že tento je jiný. Na přední straně byla prázdná stříbrná klec s otevřenými dvířky.

Ošetřovatelka neslyšně vstoupila do místnosti a pustila tichou hudbu. Zazněl zvuk houslí. Ten čistý vysoký tón, jako by slavík zpíval. Než se k ní muž otočil, tiše zašeptal: „Už ti rozumím, ... mami.“

Autor: Jana Merunková | středa 19.8.2015 19:00 | karma článku: 9.26 | přečteno: 303x

Další články blogera

Jana Merunková

Výlet do New Yorku

Loni jsme se s Miladou vydaly na pár dní za velkou louži. Text jsou vlastně emaily, které jsem psala svým rodičům. Četlo je i pár známých a vyhecovali mě vydat je jako cestovatelskou povídku na blogu. Tak tady je...

16.2.2019 v 16:33 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 928 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Tam v dálce

"Víte, já nemám rád, když se někteří lidé pasují do role jakýchsi arbitrů a posuzují nebo spíš odsuzují druhé. Vždyť oni tak vlastně mluví o sobě. Zřejmě s nimi není všechno v pořádku."

7.8.2020 v 11:01 | Karma článku: 15.81 | Přečteno: 220 | Diskuse

Jiří Strádal

Koberec (halucinování o věcech kolem nás)

Halucinoval jsem tu nad různým nábytkem. Mezi ním žijeme. Zpravidla však po něm nechodíme. Čímž se liší od koberce. U něj by se naopak mohlo zdát, že k ničemu jinému neslouží. Není to tak úplně pravda.

7.8.2020 v 7:39 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 64 | Diskuse

Karel Trčálek

Další článek novinový! A zas svědci covidoví lžou, vyhroužují a straší. Vlezte mi na hrb!

Poezie je jako tenhleten Covid. Taky nikoho, řečeno s klasikem, nezabije. Tedy pokud nejste básníci, protože básníci bývají většinou polymorbidní

6.8.2020 v 19:06 | Karma článku: 16.08 | Přečteno: 502 | Diskuse

Tomáš Vyoral

Další článek novinový a zas Svědci Covidovi lžou, vyhroužují a straší... Vlezte mi na hrb!

Další zpráva v rádiu, jsme prý v raném stádiu. Na podzim prý přijde pecka. Nepouštět ven starou, děcka. V případě, že je nezbeda, nabonzovat i souseda. Myslíte, že jsem snad pabl*? Vlezte mi laskavě na hrb!

6.8.2020 v 11:12 | Karma článku: 34.84 | Přečteno: 1317 | Diskuse

Jiří Strádal

Knihovna (halucinování o věcech kolem nás)

Halucinoval jsem tu nad židlí, stolem, skříní, postelí a naposled nad křeslem. Je-li křeslo nábytkovým aristokratem, pak je knihovna jeho studnicí moudrosti.

6.8.2020 v 8:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 57 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1354

Podnikatelka, spoluzakladatelka a ředitelka yourchance, o.p.s., ale také autorka knížky Mise Lombok, pohádek a poezie a člověk s řadou dalších aktivit... více na www.yourchance.cz a www.merunka.biz