Dopis Olze

Bylo mi něco přes dvacet, Olga byla na jednom ze životních vrcholů. Vystřihla jsem si z novin rozhovor, který v té době poskytla o své cestě k titulu Vedoucí podnikatelky světa. ...

... Byla jsem ohromena. Do té doby jsem nacházela inspiraci jen v ženách ze zahraničí. S odstupem téměř dvaceti let cítím potřebu napsat tenhle dopis…

Milá Olgo,

                když jsme včera spolu pily kávu a povídaly si o budoucnosti, nemohla jsem se ubránit vzpomínce na ten novinový článek, který řadu let měl čelné místo v mé knihovně. Byl zasunutý za sklem, opřený o knihy velikánů české i světové literatury. Věřím, že pro tebe to byl jeden z mnoha rozhovorů, které jsi během své kariéry poskytla. Ano, tenhle byl výjimečný tím, že zachycoval a reflektoval úspěch, které jsi právě dosáhla. Co ale určitě nevíš, je, co jsi tím článkem udělala pro mě.

                Tím, jak jednoduše jsi popisovala své životní postoje a zásady, které v podnikání uplatňuješ, jsi hluboko v mé nesmělé duši posílala touhu nebát se být v něčem skutečně dobrá, možná nejlepší. Dodala jsi mi odvahu snít a udělat věci, které ostatní považují za nemožné. Mluvila jsi o překážkách a jejich překonávání a já uvěřila, že to taky zvládnu…

                Chtěla jsem psát, protože Bůh mi dal dar slova. Cítila jsem potřebu bojovat proti záplavě zahraničních pohádkových knížek, které odstrkovaly české pohádky do pozadí. Na předních místech v knihkupectvích se svými kýčovitě barevnými přebaly honosily jednotvárné ilustrace postaviček a krásné příběhy vkusně ilustrované českými výtvarníky ležely na polici v rohu. A tak jsem sebrala odvahu… Nevím, jestli vůbec víš, že marketingové oddělení tvé firmy podpořilo vznik edice pohádkových CD, která jsem s předními českými autory vydávala pro děti s postižením zraku. Po jedenácti letech to bylo hodně přes třicet tisíc dětí, které dostaly tenhle pohádkový dárek a mohly poslouchat originální české příběhy, navíc v obalech ilustrovaných těmi nejbáječnějšími výtvarníky, které si umíš představit – ať už to byl Miloš Nesvadba nebo Gabriel Filcík.

                A pak jsem jednoho dne dostala příležitost slyšet v senátu tvou přednášku naživo. To už mi bylo přes třicet. Měla jsem za sebou pár úspěchů i nějaké pády. Opět jsem si odnesla spoustu inspirace a navíc dávku tvé životní energie. Někdo nás představil, podaly jsme si ruku. Byla jsem nadšená. Život šel dál. Když přišly překážky, byla jsi jedna z těch, na které jsem si vzpomněla… Nechci, aby to celé vyznělo jakkoliv pateticky. Jen jsem si s odstupem let uvědomila, jak moc pro mě vlastně znamenal ten jeden nenápadný článek v novinách.

                Dnes mi leží na srdci další závažná témata. Už léta jdu po cestě, která vede k jejich řešení. Nejdu po ní sama. Mám kolem sebe skvělé lidi, kteří sdílí tutéž potřebu přidat ruku k dílu a změnit to, co změnit můžeme. A ty mi ukazuješ nové horizonty… Sedím nad tvým emailem, který shrnuje naše včerejší setkání a plán spolupráce. Mám radost, cítím vděčnost a říkám si, že sny se plní…

                Děkuji, Jana